Bauermedia vydává na českém trhu například Květy, Bravo, Rytmus života atp.

Asi by mi to nedalo, abych nenapsal něco „málo" o tom, jak jsme jednali s největším vydavatelem v ČR – BauerMedia. Možná opravdu bylo lepší, že než jsem zvednul sluchátko a zavolal tamní obchodní ředitelce, doslova a do písmene jsem nevěděl, že jde o největšího vydavatele v naší zemí po stránce nákladů a počtu prodaných čísel.

Drtivou většinu obchodních kontaktů pro Magaziny.cz provádím já, takže bylo i na mě zavolat do Bauermedia a pobídnout je ke spolupráci. Paní ihned poznala, že jsem rozený moravák a hlavně – moje moravština ji byla údajně nesmírně sympatická, jak mi sama mimo jiné řekla na následné obchodní schůzce. Ostatně sama od narození pocházela kousek od mého bydliště, o to příjemnější to pro mne bylo překvapení.

Netrvalo totiž dlouho a zavítali jsme přímo do sídla Bauermedia, kde mne a Martina přívitali nesmírně ochotně, přátelský – prakticky jsem se ještě nesetkal s tak příjemným přivítaním, a to na pozici obchoďáka obecně pracuji více než rok.

S obchodní ředitelkou k nám přisedla mimo jiné i její asistentka. Nutno dodat, že jak po telefonu, tak i následně po emailu nepotřebovali říci a poslat žádné podrobnosti o našem webu, nechtěli zaslat žádné informace, žádná přidaná hodnota by je neuspokojila – chteli se prostě podívat na celý web, ze kterého by si udělali první dojem sami. To jim stačilo.

A výsledek? Údajně už jen to, že nás pozvali na schůzku, znamenalo hodně – jak sama velice ochotná obchodní ředitelka řekla, dveře by se jim u nich ve vydavatelství nezavřely, kdyby neustále brali každou nabídku na spolupráci (k poslechu) a tak podobně. Údajně jsme byli jediní, které po dlouhé době v této režii přivítali a vůbec první, se kterými byli ochotni do jisté míry jednat. A jak já řikám a opět podotýkám – schůzka to byla nesmírně příjemná, přátelská a hlavně i konstruktivní. Já osobně jsem za ní nesmírně rád.

Na výsledek si ještě budeme muset chvíli počkat – jednání se v tomto směru samozřejmě vlečou. A mohu pochopitelně říci, že spolupráci ani v této chvíli nemáme vůbec jistou a je možné, že v současné době nevyjde. Ostatně nejde jen o jednocho obchodního ředitele, jde o velkou společnost, která vydává takové koně, jako Květy, Bravo, Rytmus života a dalších cca 17 titulů. Ale přesto to byla jedna z nejpříjemnějších schůzek, kterou jsem kdy zažil :-). Moraváci se nezapřou :-)

PS: omluvte překlepy a nedejbože i možné hrubky, jsem z Prahy hodně unaven a nechce se mi to podrobně kontrolovat.

Další rok se s rokem sešel a jako vždy, i nyní se většina smrtelníků uchýlí k zamyšlení, zda ten již téměř uplynulý rok za něco stál – zda se nám podařilo dosáhnout vytýčených cílů, zda jsme udělali pro svět něco opravdu dobrého a nebo jsme se zase o krok přiblížili k prostému materialismu, tolik typickému pro dvacáté první století.

Není třeba, abych zde psal obsáhlé úvahy nad smyslem života. Při podvečerní procházce bych myšlenkami chodil neustále v bludném kruhu – vždyť typickými smysly života je žít pro své nejbližší, založit rodinu, zplodit děti, zasadit strom a být tak nějak obevně úspěšný v kariéře... V kostce řečené priority jsou pro nás – drtivou většinu smrtelníků – jediným hnacím motorem, tím oním „smyslem všeho".

Přitom existuje ale ještě jedna věc, která je pro nás, pro všechny, velice důležitá. Kterou si ale prakticky nikdo neuvědomuje do doby, než ho zasáhne na těch nejcitlivějších místech. Než mu zabrání prožívat obyčejné radosti i strasti tak, jak je mohou prožívat „druzí". Než mu zabrání dělat obyčejné věci. Než mu zabrání žít.

Nebudu vám přát bohatého ježíška, nebudu vám přát štěstí v lásce, v práci. Tohle většinou příjde během života samo. Jednou jsme přitom nahoře, podruhé dole, ale ani štětí v lásce není vůbec tak důležité, jako ZDRAVÍ.

Když vás něco bolí, když vám zdraví zabrání dělat věci, na které jste do teď byli zvyklí, najednou zjistíte, že ty obyčejné materialistické problémy odvane vítr... a nejen vítr, ale rovnou vichr, jehož síla vás může srazit úplně na kolena.

A pak si uvědomíte, že být zdravý znamená žít.

Hodně pevného zdraví do nového roku vám všem!

Jaké mám zkušenosti po čtvrt roce aktivní spolupráce na vývoji projektu Magaziny.cz, a to nejen na pozici projektanta, ale i obchodníka?

Když mne asi před půl rokem Martin poprosil, zda bych mu mohl poradit s pár nápady co se rozvoje projektu Magaziny.cz týče, padla také řeč na to, zda bych nechtěl spolupracovat. A to přímo oficiálně, stát se tak spolumajitelem a společně se podílet na celém projektu. A vzhledem k tomu, že byl v tu dobu na vše sám, řekl jsem si, že bych mohl pár desítek tisíc investovat a zapojit tak nejen svoji peněženku, ale i potenciál do nových nápadů pro Magaziny.cz. A na snadě samozřejmě byla obchodnická činnost, se kterou potřeboval nutně pomoci.

Vzhledem k tomu, že mám za sebou prozatím rok úspěšné obchodní „kariéry" v Kooperativě, rozhodl jsem se, že by to pro mne byly úplně nové zkušenosti – jak moc se vlastně liší jednání s obyčejnými lidmi a lidmi zastupujícími velké vydavatelské společnosti?

Netrvalo proto dlouho a vrhnul jsem se do sjednávání nových schůzek s vydavateli nejrůznějsích velikostí a specializujících se na nejrůznější oblasti. Výsledkem byly úspěšně domluvené termíny (po telefonu), a tak nezbylo, než vzít kabelu a společně s Martinem odcestovat do Prahy. Těchto „koleček" jsme za rok 2009 provedli celkem čtyři – dostali jsme se do Burdy, Mediacopu, Xantypy a mnoha dalších vydavatelství, přičemž prvotní rekace byly různé.

Pro mne bylo samozřejmě netěžší – ze začátku – rozbít pomyslné bariéry a dostat se přímo k těm lidem, přesvědčit je po telefonu o užitku, a následně až sjednat schůzku. Ono opravdu není jednoduché obvolávat mediální ředitele, a to hlavně ve chvíli, kdy se před vás natlačila dnes již nefungující konkurence, která vám pošlape pověst, aniž byste měli šanci více říci.

Ale podařilo se – přes pár prvních kýčovitých schůzek jsme se nakonec s Martinem sehráli tak, že další schůzky působily víceméně úplně přirozeně. Důležitá byla i zpětná vazba – zatímco Martin mě decimoval obsahem mých proslovů, které jsem mírně zaobaloval :-), já decimoval jeho řečmi, které ho měly při obchodu více uvolnit, navodit „lidskou" atmosféru!

V Kooperativě jsem právě vyhrál celoroční soutěž, ve které se umístilo sto nejlepších pojišťovacích poradců (z několika tisíc) z celé České republiky v rámci životního pojištění, a to za rok 2009. K mému překvapení jsem přitom dnes zjistil, že jsem v této stovce , a co více, jsem přímo sedmnáctý.

Nejde ale o to se tu chlubit svými výsledky – vaše výsledky vám samy udělají pověst. Jde o to, jak takových výsledků dosáhnout. Jak "prodat" sebe samotného.

Když jsem se ohlédnul do minulosti, zjistil jsem jednu zásadní věc, která mi neuvěřitelně pomohla v pojišťovnictví a kterou jsem neustále očkoval i do Martina během schůzek Magazínů v Praze – vykašlete se na strojové popisování více či méně důležitých věcí. Vykašlete se i na strojové popisování důležitých věcí. A co víc, vykašlete se na strojové působení. Vykašlete se na kravatu!

Buďte obyčejní lidé!

Ačkoliv tento blog provozuji už od roku 2005, nikdy jsem na něm neuváděl info o mém „já", mé historii, mé – chcete-li – kariéře, úspěších i prohrách. Samozřejmě každý z nás nemá rád, když o sobe musí něco říkat (paradoxně to „nemá" rád každý, ačkoliv to prakticky každý miluje a pouze se tváří v opak :-), ale přesto (a nebo právě proto), jsem se rozhodl pro toto krátké info.

Kromě toho, že jsem vystudoval střední průmyslovou školu v Prostějově (jen proto, abych měl maturitu, nikoliv k lásce strojírenského oboru), volný čas jsem trávil veskrze jednotnou a jednou aktivitou – „sezením" u počítače.

Takže (a ticho, prosím):

Za námi je celá hrska dalších obchodních schůzek s vydavateli a – tentokrát i – distributory vybraných českých periodik. A jako vždy, veškeré schůzky se odehrávaly v Praze. Jak to vše dopadlo?

Především by se hodilo podotknout, že jsme se protentokrát rozhodli v Praze přenocovat, abychom stihli obejít více vydavatelů a mohli si tak rozšířit obzory jak po stránce obchodnické, tak i po té „časopisové" v našem katalogu. Oběhali jsme distributora vydavajícího 21. století, Epochu, Enigmu a další časopisy z řad RF Bohhy, dostali jsme se do vydavatelství Standford, Mediacop, v neposlední řadě pak i do Burdy Praha, na kterou konkrétně máme snad nejlepší vzpomínky.

Ten nalevo jsem já * Ten napravo je hlavní kaBůů, vůdce smečky Magazíny.cz

A výsledek? Z domluvených schůzek se uskutečnily všechny, a to s úspěšností sta procent. Prvotní odmítavé postoje jsme zdolali, argumenty a našimi výsledky jsme přesvědčili, a na dvou schůzkach se k tomu všemu i skvěle pobavili. Například ve Standfordu nám paní Pitts velice ochotně poradila, pomohla, navedla na další obchodní tipy a byla prakticky nadšena pro to, co děláme. Podobně by se přitom dalo hovořit i o vydavatelství Burda Praha, které se na nás zprvu dívalo spíše odmítavě, s odstupem a trochou nedůvěry. Přece jen – je nám oboum 21 let a připadáme tak všem obchodním a marketingovým ředitelům příliš mladí.

Na snadě tak vždy měli otázku, jak jsme se k něčemu takovému dostali, kde jsme vzali nápady a tak podobně, což bylo snadné zodpovědět – máme s žurnalistikou a vydáváním časopisů obecné zkušenosti, což nám při tomto obchodování nesmírně pomohlo.

Celkově tedy stoprocentně úspěšný výlet.

S Fiňou to byl ostatně zážitek sám o sobě, jeho pohoda a klid mě tolikrát vyváděla z míry :o))... ostatně, ujel nám několikrát autobus, dobíhali jsme při odjezdu do Prahy na šalinu, ztratili jsme lístky do Student Agenci, následně v Praze jsme chodili neustále tam a zpátky a tak podobně... :-)

Ale bylo to super, určitě to nebyl náš poslední pracovní výlet do Prahy. Těším se na další :-)

Pokud máte nějaké potíže a čerstvě vám byla předepsána antidepresiva, jistě vás bude zajímat, jaké to je po roce jejich požívání. Změnilo se něco? Jaké jsou vedlejší účinky? A jaký je přínos?

Tento článek je směřován všem těm, kteří si jej „vygooglí" ve vyhledávači (což je mimo jiné jeden z nejčastějších přístupů na můj blog) a jeho cílem je všechny ty, co se antidepresiv obávají, uklidnit a ujistit, že to není takové zlo, jak se může zprvu zdát.

Antidepresiv je nicméně velká spousta, proto se bude týkat jen jednoho konkrétního druhu, který mi byl před rokmem předepsán a do dnes jej beru ve – více či méně – malých dávkách, tzn. 75 mg ob den. Jde o tzv. inhibitor zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI), jinými slovy Venlafaxin, a ještě jinými slovy jako Mollome.

V kostce moje postřehy po roce požívání:
- panické ataky poklesly o 75 procent
- úzkostné stavy prakticky vymizely
- stuhlost svalů (zejména krku, zad, dokonce i jazyka) naprosto vymizela
- občasné a jinak nevysvětlitelné bolesti „čehokoliv" rovněž zmizely
- vymizely trávicí potíže
- spaní nikdy nebylo lepší :-)
- vcelku velký problém zaznamenáván s ranním vstáváním, nelze se přinutit vstát
- po cca pěti hodinách po požití pilulky v posteli přítelkyni neoslníte :o) (potíže ale trvají jen do odpoledne dalšího dne, takže žádný strach ;-) a lék si lze rozumně načasovat
- žádné kožní problémy nezaznamenávám ani po slunění v soláriu či na slunci
- lze si všimnout větší unavenosti přes den
- pár piv si na Venlafaxinum můžete dát
- Na úkor uklidněnosti je snížen „práh" prožívání emocí (přínos)
- občasné špatné nálady prakticky vymizely (nešlo ale o deprese)

Jediné, co je potřeba při nasazení těchto léků přežít, je cca první týden až dva, kdy se projevuje drtivá většina nežádoucích účinků, jako závraťe, třes, zývání, nevolnost, zvracení a tak podobně. Pokud se chcete těmto nežádoucím účnkům vyhnout, najděte si zde na blogu článek, ve kterém se zabývám preventivními kroky, jak předejít například zvracení, obecně pak i nevolnosti atp.

A něco na závěr o venlafaxinu: Přestože jde o antidepresiva jako taková a přestože je nemusí každý dobře snážet, jde obecně o jedny z nejlepe snášených a přitom i nejvíce účinných antidepresiv vůbec. Pokud vám je lékař předepsal, troufám si tvrdit, ze máte to nejmenší „zlo", jaké vás mohlo potkat :-)

Již kdysi, před dávnými časy, jsem zde, na svém blogu, publikoval pár úvah, které se více či méně dotýkaly našeho univerza. Jsou to snad dva roky... možná více. Už nevím. Není to ani podstatné. Podstatné je, že i přes zlámanou češtinu a „skákavité" probírání některých problematik sklidily dané úvahy úspěch; jinými slovy se libily. A proto jsem se rozhodl pro sepsání nové, snad neméně zajímavé „publikace". Tentokrát se ale nebude týkat absolutna jako takového, nebude si snažit vysvětlit pojmy nekonečna, nadnekonečna, ničeho či něčeho, ani nebude chtít pochopit svérázné černé světlo. Půjde o něco tak prostého, jako je osud, naše budoucnost – je opravdu daná?

Nebudu se zaobírat řečnickými otázkami, které by si zahrávaly se slovem „Bůh". Budu se zde zaobírat problematikou teorie chaosu, o kterou se zasloužil samotný Albert Einstein, kterou v rámci mezí jasně definoval, vysvětlil, ačkoliv mu samotnému bylo jasné, že ji nikdy nepokoří – a o tom právě teorie chaosu je. O chaosu.

Sami vědci však přiznávají, že i chaos jako takový ma svá jasná pravidla, je postaven na pevných základech a není nemožné jej do určité míry předpovídat. Vždyť se stačí podívat na předpovědi počasi, které nepřímo vychází právě z teorie chaosu – a proto, ať se budou meteorologové sebevíce snažit, nikdy přesně nepředpoví, jaké bude počasí na tom či onom místě. Tedy přesněji – kolik stupňů bude v daný okamžik na přesně určeném místě s přesností na jeden stupeň celsia, jaký vítr bude přesně vát v dané chvíli, kolik mraků se bude pohybovat na obloze a tak podobně. To se pochopitelně nikdy dozvědět nemůžeme – jednak by to bylo do jisté míry zbytečné, a hlavně by to bylo nemožné. A nebo snad... daly by se takové informace zjistit? 

Pokud vás zajímá něco o mně, chcete odhalit pravdu o tom, jestli Ježíšek opravdu existuje nebo ne, a zároveň vás zajímá, jak samozvaná koza přišla ve chlívě k plastovému oknu, můžete si přecíst rozhovor o mně... ve kterém se potácím záludnými otázkami, zbavuji se tíhy svého ega a zároveň přicházím na kloub tomu, proč mají první hry tolik společného s prvními láskami... 
 

Byl to „jen" zpěvák... byl to „jen" umělec... byl to zpěvák... byl to umělec. Píše se o něm ve všech novinách, na každém koutu internetu, v televizi, mluví se o něm v rádiu, taneční kluby mu vyhrávají na počest, festivaly mění svoji vyzáž i pojetí na počet králi po celém světě. Internetová média lámají rekordy v počtu návštěvnosti v den, kdy zemřel. K jeho smrti se vyjadřují lidé z celé Ameriky, Evropy, Ásie, Afriky... Vzpomínají na něj celebrity a významné osobnosti ze všech koutů světa – Madonna, Stieven Spielberk, president USA Barrack Obama, Jamie Foxx, Britney Spears... A nic ho nevrátí.

Co naplat, jedna legenda odešla. A nikdo ji nikdy nenahradí. Najendou, jako bychom všichni zestárli...

Myslím se dnes We Are The World hodí připomenout dvojnásob, hlavně pro poctu Michaelu Jacksonovi, jenž dnes zemřel. Všechna čest jeho hudbě

Proč mám pocit, že dneska chce mít vysokou školu každej ňouma? Kolik mých spolužáků – zatvrzelých čtverkařů – šlo na vysokou? Ano, trendem posledního desetiletí je mít vysokou školu, hlava nehlava. Ti rozumní přišli na to, že vysoká škola není všechno, ti hloupější v to doufali a stále doufají. O kolik ale příjde člověk během studia na vysoké škole? Kolik investuje do studia? Jaký bude jeho ušlý zisk? A jaká návratnost bude v budoucnu?

Dokáži si představit opravdu ambiciózního strojaře (těchto ambiciózních lidi je snad jen dvacet procent), který se rozhodne prostudium na VUT a vytyčí si titul Ing, který o pár let opravdu ozdobí jeho jméno na všech možných i nemožných místech. A pravda – takovému šikulovi se „ztracený" čas na vysoké skole opravdu vrátí v mnohonásobně větším platu, větších možnostech v daném oboru a pak také v tom platu... ehm.

Ale nedokáži si předsvati ňoumu, který neví a neumí nic, a nebo neví, čím se vlastně bude v budoucnu živit, a tak se po vystudování průmyslovky rozhodne studovat pajdák nebo vysokou zemědělku, aby měl ten zpropadený titul bak nebo ing. Ale co pak? No ano – takový člověk je z osumdesáti procent odkázán na horkou čokoládu z automatu, který zdobí chodbu pracovního úřadu. Takový člověk je na podpoře (pravda opravdu nejhorší scénář), nebo mění jedno zaměstnání za druhým, a nebo bere dvanáctku hrubého měsíčně, byť se všude chlubí, že ON má tu blbou vysokou školu.

No, ehm... já se na vysokou nedostal. Ano, hlásil jsem se tam, ale už předem jsem věděl, že tomu nebudu přikládat velkou důležitost. Nejsem totiž jeden z těch, co všude říká, že bez vysoké jsi dneska nic. Je to holá blbost. Když se poohlédnu po svých pár známých s vysokou školou a sleduji jejich ubohé výplatní pásky, ba i jejich obor, který s vysokou, ba ani střední školou, kterou mají právě za sebou, nemá nic společného... je mi k pláči. A když se poohlédnu po ambiciózních podnikatelích, projektantech a lidech, kteří jsou zkrátka co k čemu a nenechali se zaslepit tou blbou vysokou školou, hnedle mi srdce poposkočí.

Tady z těchto lidí mám radost. Mám radost z lidí, kteří ví, co chtějí dělat, kteří se snaží, kteří na škole proplouvali s trojkama, ale ve svém oboru jsou přesto nenahraditelní. Případně – ano – rovnou mají vysokou školu, a v tomto případě jim opravdu dopomůže k lepšímu životu.

Naprosto ale nechápu individua, co jdou zabít čas na „vejšku" aby se neřeklo nebo aby do nich rodiče nehustili. Nakonec stejně velká spousta z těchto lidí skončí někde v pozadí a bude ráda, že dosáhnou na dvacítku hrubého měsíčně v průměrném produktivním věku.

Jsem zkrátka názoru, že vysoká škola není všechno... ba ani není hodně. Je to jen blbý titul získaný pracně získanými informacemi, které stejně z devadesáti procent opět a zase za týden zapomenete... pokud je člověk šikovný a dokáže se prosadit, lidé si toho všimnou a ocení to. Stejně tak rychle zjistí, že ne všichni vysokoškoláci jsou co k čemu. Ne, opravdu nejsou. Statisticky vzato je jich asi tak jedna třetina.

Zbytku se nikdy nevrátí onen ušlý zisk, náklady na studium a ani se nedočkají návratnosti v důchodu. Nikdy...

Při práci obchodníka se mi potvrdila jedna zásadní věc, kterou si však většina lidí v daném oboru nedokáže připustit. Je to nadšení pro danou práci. Nejde o vrozený talent, nejde o důvěryhodnost... Většinu věcí si člověk osvojí stejně až za pár měsíců. Vše je skryto v optimismu a nadšení, který se nejen při prodeji pojistek cenní jako zlato. Dnes jsem zrovna hovořil s kolegyní o několika konkrétních pojistkách a neubránil jsem se smíchu, když jsem spatřil její překvapený pohled na moje názory. Ač jsem argumentoval čímkoliv, vždy mi kladla protiargumenty na damé téma – jednoduše řečeno hledala deset důvodů, proč danou pojistku klientovi neudělat a proč mu nemá cenu ani volat.

Možná proto jsem v současné době nejúspěšnějším nováčkem v celé Kooperativě a nedělá mi u klienta problém prodat mu jak životní, tak důchodové nebo i obyčejné úrazové pojištění – a vždy na samotné přání klienta. Problém devadesáti pěti procent všech obchodníků je, že hledají důvody, proč to nejde a proč to neudělat. Nač klientovi prodávat důchodové pojištění, když už má životní pojistku. Proč mu nedělat obyčejnou úrazovku a proč jsou nejdůležitější obyčejná povinná ručení, jakožto v stupní dveře k samotnému klientovi. Vždy je to totiž jen a pouze o přístupu daného člověka.

Hodně mi pomohl můj garant, respektive nadřízený, který mi po celý první půl rok práce v Kooperativě se vším ochotně pomáhal (aby také ne, měl vždy dvacet procent z mého výdělku). Důležité ale je, že on jediný vám vždy vyjmenoval deset důvodů, proč danou pojistku udělat, jak ji klientovi nabídnou a jak ji před jeho zraky opodstatnit. Nikdo jiný z celé naší kanceláře Brna něco takového nikdy nedokázal, nikdo jiný mi nikdy tak nepomohl, jako můj výše zmíněný kolega. Zatímco on vždy odpověděl slovy „jde to, proč by to nešlo?", ostatní jen hledali výmluvy, nač by za tím člověkem měli jít a proč by mu potřebnou pojistku měli udělat za takových parametrů.

Pokud chcete být úspěšní ve své profesi, a je jedno, jaká profese to zrovna je, NIKDY nehledejte pověstné desatero výmluv, proč danou práci neudělat. Nikdy totiž nedokážete nic jiného, než se celý život vymlouvat a úspěšným a bohatým lidem závidět. To já totiž nemám rád. Všechno jde, když se chce. A když se nechce, jen se vymlouváte.

Ruku na srdce – kdo má dnes rád pojišťováky a finanční poradce? Ale jak se vlastně lidem zavděčit v dnešní době?

Právě jsem přijel od klienta – měl uzavřené dvě velmi nevýhodné smlouvy od Generali a České pojišťovny, ze kterých doslova křičelo, že daný finanční poradce klientovi uzavřel obě pojistky jen proto, aby si na nich nahrabal co nejvíce. Proto jsem si řekl, že celé rodině řeknu, jak se věci mají, jak dnešní trh funguje, jak se smlouvy neustále dokola ruší, proč se ruší, co z toho má klient a co poradce, že je to vlastně všechno zlodějina a že zrušením těchto dvou smluv přijde o cca 30 tisíc korun – takže ani to nelze jednoznačně doporučit.

Zároveň jsem ale klientovi zmínil, že dané smlouvy má opravdu jen pro parádu, nejde s nimi jakkoliv jinak nakládat (měnit prvky pojistné smlouvy apod.), načež mi řekl, ať mu předložím svůj návrh – a tak se také stalo. Nejenže jsem u klienta uzavřel solidní životní pojistku (a zároveň bonusovou úrazovou), ale dokonce mi celá rodina poděkovala za osvětu do „zlodějských finančních poradců" – protože jsem byl první, kdo to tak za jejich celý život učinil a vědí proto, na co si dát příště pozor -, podali mi ruku a dokonce mi dali výbornou večeři, aneb vytvořil jsem si jedny ze svých dobrých obchodních přátel do budoucího podnikání.

Důležité zkrátka je klientovi poradit dobře, na rovinu, seznámit jej se všemi klády a zápory kroku, ke kterému při obchodu směřujeme, což – jak se mi už mockrát potvrdilo – přináší kýžené ovoce.

Když jsem někdy začátkem října onemocněl panickou poruchou, respektive mi byla tou dobou diagnostikována, můj život se změnil takřka od základů. Že to začalo tvrdou noční můrou, to jsem již psal před několika měsíci. Od té doby jsem byl nucen změnit svůj životní styl, musel jsem začít brát antidepresiva, antipsychotika a další psychofarmaka jen proto, aby zklidnila moji citlivou povahu. Jak se mi ale daří dnes?

Ruku na srdce, moc bych chtěl prášky do letních prázdnin vysadit už jen proto, že plánovaná dovolená u moře s mými přáteli by nebyla to pravé ořechové bez pořádné dávky alkoholu :o). A pít na antidepresiva – i kdyby to nebylo zakázáno – nelze z jednoho důvodu – žádná melancholie se v první fázi opilosti nedostaví (alespoň ne u venlaflaxinu). Dostaví se pouze otupělost a únava, což je v podstatě až ta druhá či třetí fáze opilosti :o).

Teď jsem prožíval těžší období, bývalá přítelkyně mne v podstatě podvedla a začala s daným člověkem chodit, což mi na mém zdraví nepřispělo. Do té doby bylo v podstatě vše více či méně v pořádku. Takže ani teď nevím, jak se budu cítit za měsíc či dva, ale trápí mě právě ta dovolená v létě, na kterou bych opravdu chtěl prášky vysadit...

Jinak držím palce všem, co touto nemocí trpí... ať se jí nepodají a léku se nebojí... vždyť opravdu pomáhají. Dávky mám snížené na polovinu, ob den beru antidepresivum (Mollome), na večer beru půlku antipsychotika (Prosulpir, dříve Sulpirol) a teď v podstatě každý den i Lexaurin 1.5, který jsem však do nedávné doby (tzn. do rozchodu) nepotřeboval. Dnes jsem se zrovna necítil moc dobře, dostavuje se úzkost a strach z očekávání (blíže nelze specifikovat), takže mi to na optimismu moc nepřidává. Ale musím si věřit a do léta to zvládnout, ať to pořádně zapiji :-)

Uvědomil jsem si, že nemá cenu ztrácet čas s člověkem, který za to nestojí... který vám hned po rozchodu ublíží a svědomí ho ani trochu netrápí. Který není do nepohody a chová se arogantně v té nejtěžší chvíli, jaká může člověka ve vztahu potkat.

Má cenu ztrácet čas s člověkem, který by za vás položil i život, bylo-li by to potřeba. A který vás v nejhorším neopustí, jako přelétavá kobylka.

Nebudu stát před zavřenou bránou v domění, že se jednou znovu otevře. Naopak půjdu dál a počkám, dokud se neotevře jiná brána... taková, která bude stát za vstup do nového života. Nemá cenu truchlit nad tím, co skončilo... bylo to hezké, ale ten člověk mě zklamal a to mu do konce života neodpustím.

Těším se na toho človíčka, který bude stát za to :-)

Ve chvíli, kdy to nejméně čekáte, vaši cestu zkříží osůbka, na níž vám během několika pár dnů začne neobvykle záležet. Vždyť jak dlouho to je, co jsme se poznali... jak dlouho to je, co nám spolu bylo krásně. Tři měsíce? Jak dlouho to je, co jsme spolu slavili Vánoce... Nový rok. A teď... teď je vše jinak. Jakoby vám někdo umřel... člověk, jehož život je vám milejší než ten váš... člověk, kterému byste raději dali kus svého chlebu, než abyste se sami najedli. Člověk, pro kterého byste jeli na konec světa, kdyby vás o to požádal.

Nezbývá, než jít dál a vzpomínat na to krásné. S bolestí u srdce večer usínat, a se slzami v očích doufat, že tohle zlomené srdce je už to poslední na dlouhou dobu. Tak nějak mám smůlu na dlouhé vztahy, tak nějak brouzdám z jedné patálie do druhé, potkávám zlé i hodné lidi... a zatímco ti zlí jen ublíží, ti hodní vás během chvíle opustí z nevysvětlitelných důvodů.

Za pár dnů je opět Valentýn a jako každý rok, i tento jej prožiji s bolestnou prázdnotou. Bez naděje, že tam někde je člověk, pro kterého budu jednou něco znamenat, o kterého se budu moci sám opřít, když to budu potřebovat a který mi vždy poradí, kudy mám jít dál.

Můj život je asi souzen práci... ostatně kde jinde jsem měl kdy úspěch, než právě v práci. Ale člověka to stejně jednoho dne začne mrzet a doufá, že zítra už konečně někoho hodného potká... ale kde ten člověk teď je? Jsi tam někde? Kde tě mám hledat?

Nadšení mne v rámci pracovní morálky provází již několik let. A zas a znovu se mi potvrdilo, že když něčeho chci dosáhnout, když chci být úspěšný a když chci dokázat lidem, že na to mám, tak vytyčených plánů dosáhnu.

Vzpomínám, když jsem v říjnu začínal na pozici pojišťovacího poradce v Kooperativě a všichni mi říkali „nevydržíš, nebudeš úspěšný, je to moc náročná práce". Uplynuly čtyři měsíce a potvrdilo se mi, že ať už jsou názory lidí jakékoliv, je důležité stát si za svým. Ano, je to relativně náročná práce, nezáživná práce, ale mě bavila a baví. Baví mne hlavně proto, že už nejsem nucen sedět desítky hodin před počítačem, a s migrénou se potácet noc co noc k posteli v domnění, že tohle je můj jediný osud za patnáct klacků hrubého měsíčně. NE!

Na konci roku 2008 jsem se umístil na třetím místě nejúspěšnějšího obchodníka Kooperativy v celé České republice, získal skromnější odměnu 7 000 Kč a místo na moji fotografii v interním magazínu Kooperativy Smaragd. Na to, že jsem úplný začátečník, a že přede mnou se umístili už „jen" takřka obchodníci-veteráni, nebylo nač si stěžovat.

Když prostě něčemu věříte, jděte si za tím a nikoho neposlouchejte.

Musím sám sobě, den ode dne lhát
Strhat si kůži na těle a nechat krev tát
Plahočit se světem znaven, bolesti se ptát,
Proč utrpení děje se, a ještě kolikrát.

Do strmého kopce, jen snažím se vystoupat,
Avšak ruce krvácí mi, má duše chce se rvát
A kdy slunce vyjde, kdy se začne rozednívat
Mou naději zbaví nářků a nechá ji odpočívat